www.bezfa.estranky.cz

JEZDECKÁ VÝSTROJ

Základní jezdecká výstroj se skládá z uzdění a sedla.


Uzdění

A podle počtu udidel rozlišujeme UZDEČKY a UZDY.



Uzdečka

• je jednoduchým druhem uzdění. Běžně se používá při základním výcviku koní i jezdců, k běžnému ježdění, předvádění apod.
  
  Složení uzdečky:
  
  

  	1. nátylník
  2. čelenka
  3. podhrdelník
  4. lícnice
  5. udidlo
  6. lícnice nánosníku
  7. nánosník
  8. otěže

  
  Někdy se používají nánosníky, které také rozlišujeme a to na anglické, hanoverské a křížový.
  
  

  Nánosník anglický	Nánosník hanoverský	Nánosník křížový

  
  Udidlo se skládá z udítka a dvou kroužků. Udidlo se má lehce dotýkat koutků, nesmí tlačit, stejně tak jako čelenka, nánosník a nátylník koně. Čím je udidlo tenčí, tím důrazněji působí na koně. Proto čím je kůň citlivější, tím musí být udidlo tlustší, popř. pokryto gumou nebo z umělé hmoty.
  
  
  UDIDLA A PÁKOVÁ UDIDLA
  
  

  Obyčejné udidlo
  Dvakrát lomené
  Olivové udidlo
  Déčko
  Guriové udidlo
  Slabé roubíčkové
  Pákové udidlo bez jazykového oblouku
  Pákové udidlo "S" s jazykovým obloukem
  Pákové udidlo s tzv. pumpovým udítkem
  Pelhem
  Gumová podložka pod podbradní řetízek
  Kožená podložka pod podbradní řetízek
  Podbradní řetízek

  
  Otěže mohou být z různých materiálů - gumové, plátěné, kožené, pletené, plátěné s koženými nášivkami...
  
  
  
  
  Uzda
  
• nepoužívá se při výcviku mladých koní a jezdců
• je nesložitějším druhem uzdění
• páka působí na koně ostře a tím ho nutí k větší poslušnosti a umožňuje jezdci koně důraznější vedení a působení na koně.
• udítko udidla je uprostřed vyklenuté tzv. ohby pro jazyk. Ramena páky jsou buď rovná nebo ve tvaru obráceného písmene "S".
• podbradní řetízek bývá dlouhý 18 - 20 cm a zapíná se do háčků pákového udidla. Volnost mezi ním a hlavou by měla být asi 2 cm.
• používá se ve vyšším stupni výcviku koně i jezdce, kdy mají již bohatší zkušenosti. Ve vyšších stupních drezurního ježdění je přímo předepsaným uzděním.
  
  Složení uzdy:
  
  

  	1. podhrdelník
  2. nátylník
  3. čelenka
  4. lícnice páková
  5. lícnice stihlová
  6. nánosník
  7. pákové udidlo
  8. podbradní řetízek
  9. stihlové udidlo
  10. stihlové otěže
  11. pákové otěže

  
  Uzdečka Pelhem
• je druhem uzdění, které bylo používáno zejména v armádě. Správně upravené udidlo - pelhem se může používat buď jako běžné stihlové udidlo, tak jako pákové udidlo při použití podbradního řetízku a dvou párů otěží.
• v současné době se používá jen málo.
  
  Běžné vady a nedostatky uzdění
  
• krátká čelenka - způsobuje přitahování nátylníku k uším. Muže způsobit odřeniny a hnisavé a bolestivé záněty.
• krátký nánosník - způsobuje otlaky a odřeniny na nose. Pro citlivější koně se používá nánosník podšitý jemnější kůží (např. jelenicí).
• vadné nebo nevhodné udidlo - bývá příčinou otlaků nebo poranění dásně a koutků.
  
  
  
  Sedla
  
• základem každého sedla je kostra z pevného, ale pružného materiálu (dub, buk, celokovové).
  
  Máme 2 druhy:
  

  jezdecké:	- kozlíková	- jsou poměrně těžké 6 - 8 kg, dnes se nepoužívají
  	- anglická	- dnes jsou nejvíce používaná. Dělíme je na školní, drezurní, skoková, military, rovinné, překážkové, lovecké, terénní, dámské...
  	- tradiční	- westernové, kovbojské, arabské

  soumarská

  - používají se zejména pro nosné a soumarské koně ve vysokohorském terénu.

  
  Složení sedla:
  
  

  	1. posedlí
  2. poduška
  3. kryt zámku
  4. přední a zadní rozsocha
  5. stranice (bočnice)
  6. třmen
  7. třmenový řemen
  8. podbřišník
  9. kolenní opěrky Péče o koně Ještě dříve než si pořídíme koně, musíme věnovat velkou pozornost výstavbě a vybavení stáje. Stáj by měla být postavena pokud možno na suchém, vyvýšeném místě a užitkový prostor na jednoho koně by měl činit 7,5 m čtverečních. Teplota ve stáji by měla být 10 - 15°C, neměla by přesáhnout 25°C a poklesnout pod 6°C. Relativní vlhkost činí 85%. Také musíme dát pozor, aby ve stáji nebyl průvan, neboť kůň průvan nesnáší. Je-li to možné, měla by být stáj obrácena ke slunci, neboť sluneční paprsky koním velmi prospívají. Taky by tu měl být prostor na seno a slámu, místnost pro oves a další součásti potravy a místnost pro výstroj - tj. sedlovna a postrojovna. Tyto dvě místnosti by měly být dobře větratelné a každý kůň by v nich měl mít svůj věšák se jmenovkou. Ve větších stájích musí být šatna a sprcha pro jezdce, umývárna pro mytí koní, aby jim bylo možno omýt ocas a kopyta a v létě celého koně teplou vodou. Stáje mohou být vybaveny boxy, stáními nebo můžeme zvolit volný způsob ustájení. Volné stáje slouží k ustájení plemenných klisen (jalových, březích i se sajícími hříbaty) a jednotlivých ročníků hříbat. Koně se pohybují volně a uvazují se jen v době krmení. Žlaby jsou zabudovány podél dlouhých stěn a objemná suchá píce se klade na podestýlku do řady uprostřed stáje. Stání slouží převážně pro užitkové koně. Je méně komfortní, neboť koně jsou uvázáni za ohlávku vazáky ke žlabu. Jednotlivá stání jsou od sebe oddělena dřevěnými nebo kovovými přívorami (na konci mají řetízky na zavěšení) nebo plnými stěnami. Šířka jednoho stání je 150 - 180 cm a délka 270 - 300 cm. Žlaby jsou kameninové umístěné ve výšce asi 100 cm. Boxy slouží k ustájení plemenných hřebců, klisen se hříbaty, pro porod, dostihové a sportovní koně. Minimální plocha boxu by měla být 3 x 3 m, rozměry boxu pro plemenné hřebce 3,5 x 3,5 m a pro klisny se hříbaty 4, 5 x 4,5 m. Porodní boxy by měly mít rozměry dokonce 4 x 5 m, čímž je možno zajistit klisně dobré podmínky před porodem i po něm. Do výšky 140 - 150 cm by měl být box z dřevěných fošen, zbytek až do výšky 220 cm ze železné mříže. podlaha nesmí být kluzká, musí být postavena z trvanlivého materiálu (např. dřevěné kostky zapuštěné do hlíny nebo zvonivky, tedy speciální "zoubkované cihly"). Musí být propustná a musí mít sklon asi 1 cm na 1 m ve směru odtokového žlábku. žlab (dřevěný, z umělé hmoty nebo kamenný) by měl být ve výšce asi 80 - 90 cm od země, nejčastěji v rohu. Koše na seno nejsou příliš praktické - zabírají v boxu místo, jsou-li umístěny příliš vysoko, jsou nebezpečné pro oči (může do nich něco padnout) a způsobují obloukovitost hřbetu. Nejpraktičtější a přírodním podmínkám nejvíce odpovídající je, když si kůň odebírá seno ze země. dveře do boxu se musí otvírat dokořán směrem do chodby nebo mohou být posuvné na kolejích. Nejpraktičtější je stáj s chodbou na píci a hnůj uprostřed a s boxy po obou stranách. Chodba musí být široká 3 - 4 m. Uvazování hříbat Koně uvazujeme zpravidla až po odstavu. Hříbata musí být zvyklá na ohlávku. Nejlépe je začít uvazovat až jsou hříbata zklidněna po odstavení od matky, aby nedocházelo k dalším násilným stresům hříběte. Uvazování je nejlepší při krmení na krátkou dobu. Je-li uvázáno déle, zpravidla je neklidné a hrabe. Ale časem si zvykne a uklidní se. Pokud se setkáme s koněm, který se "trhá", je lepší tyto koně neuvazovat. Je to důsledek zpravidla z leknutí, špatného zacházení nebo vadou charakteru. Úklid ve stáji Stání je zapotřebí čistit každý den. K usnadnění práce je dobré mít úplnou soustavu stájových pomůcek. Nejzákladnější je dobře vyvážené kolečko, lopata, podávky a vidle se čtyřmi hroty a koště. Při čištění odstraníme znečištěné stelivo, které putuje na hnojiště, podlahu důkladně očistíme a nasteleme čistou podestýlku. Podestýlka je velmi důležitá. Musí být dost hluboká, aby si kůň mohl lehnout bez nebezpečí, že se odře při kontaktu se zemí. Podestýlka může být např. pšeničná sláma nebo hobliny. Aby jsme ušetřili čas, je možné využívat metodu hluboké podestýlky. Máme-li čistou stáj, je ještě zapotřebí postarat se o koně. Čištění koní Účelem čištění je odstranit z povrchu těla nečistoty a šupinky odumřelé kůže - lupy, které mohou ucpávat kožní póry, čímž je omezeno pocení a dýchání. Dále jím odstraňujeme cizopasníky - vši, svrab a zároveň provádíme masáž. K čištění potřebujeme slaměné věchty, žíněné kartáče, bavlněné utěrky, mycí houbičky, kovové hřbílko na čištění kartáčů, gumové hřbílko na slepená místa, kovové škrabky na kopyta, rýžák a hřeben. Čištění provádíme nejméně dvakrát denně - ráno a večer. Nikdy nečistíme koně při krmení. Jednak, aby jsme koně nerušili, ale hlavně, aby jsme neznečistili krmivo. Čistit začínáme měkkým gumovým hřbílkem krouživými pohyby, aby jsme odstranili hrubou nečistotu. Potom žíněným kartáčem čistíme koně tak, že začínáme od hlavy směrem k zádi dlouhými tahy a vždy po třetím tahu kartáč otřeme o hřbílko. Prach ze hřbílka vyklepáváme mimo stání, nejlépe na navlhčené prkýnko nebo do bedničky s vlhkou rašelinou. Nejvhodnější by bylo čistit koně venku, aby prach zůstával mimo stáj. Tahy provádíme vždy po směru růstu srsti. Hřívu a ocas rozčesáváme po pramenech hrubým rýžovým kartáčem. Oči a nozdry otřeme vlhkou houbou. U klisen je vhodné při každém čištění omýt ochod. Nakonec koně otřeme hadrem. Kopyta čistíme škrabkou (kovový háček a tupým koncem), vždy také před a po jízdě. Chceme-li koni zvednout nohu, postavíme se vedle něj tváří dozadu, poklepáváme ho na lopatku (při zvedání přední nohy), na zádi (při zvedání zadní nohy), posouváme ruku po noze do spěnky, za ni pak uchopíme a opakujeme slovo "nohu" a končetinu zvedáme. Řádně odstraníme nečistoty z vnitřní strany kopyta a vyčistíme střelku. Je dobré kopyta natírat buď speciálním přípravkem Cornosan nebo rybím tukem. Po jízdě nesmíme zapomenout koně vyvěchtovat pod sedlem nebo podle potřeby toto místo omýt houbou. Šlachy chladíme, omýváme a vytíráme do sucha, čímž zamezíme jejich nepříjemnému onemocnění - podlomu. Při práci můžeme nohy chránit bandážemi, kamašemi nebo zvony. Koupání Koně koupeme v létě, kdy je teplota vody 18 - 20°C. Většinou koupeme v přirozených koupalištích s písčitým dnem, málo hlubokém s klidným tokem vody. Doba pobytu koně ve vodě by měla být asi 15 min. Nekoupeme koně uhřátého a zpoceného. Po koupeli provádíme do sucha, aby neprochladl. Mytí Kromě kopyt se omývá ještě kštice, hříva a ocas. Hřebcům omýváme předkožku, klisnám omýváme zevní pohlavní orgány. Teplota vody by měla být 30 - 35°C. K mytí používáme nedráždivé mýdlo, nejlépe speciální šampon pro koně. Umytá místa setřeme stěrkou na stírání vody a vytřeme do sucha. Koně umýváme v létě venku, v zimě ve speciálních boxech. Po omytí podesteleme čistou slámou. Stříhání srsti, úprava hřívy a ohonu Není možné doporučit zejména u koní užitkových, poněvadž srst, hříva a ocas chrání před dotěrným hmyzem, chladem a špatným počasím. Při česání se hříva obyčejně klade na jednu stranu krku, u jezdeckých koní vlevo, u kočárových na vnější stranu, u pracovních naopak na vnitřní. Na krátko se stříhá u koní sportovních, např. u pólo poníků, aby nepřekážela, nebo u těžkých chladnokrevníků, aby vynikla jejich mohutná šíje. Zaplétá se u dostihových a sportovních nebo u těžkých tažných koní na přehlídky. Ohon se stříhá nakrátko, svazuje v uzel, proškubává a prostřihuje nebo ovazuje. Platí předpisy pro jednotlivá plemena. Ale u užitkových koní se ohon zkracuje pouze po hlezno. Přikrývání Přikrýváním koně lze zabránit výdeji tepla a následnému prochladnutí. Koně přikrýváme při přepravě, silném větru, na noc, proti hmyzu nebo sportovní koně po výkonu. Používáme vlněné přikrývky nebo nepromokavé plátno. Každý kůň musí mít svou vlastní přikrývku. Přeprava Koně můžeme přepravovat z různých důvodů (na dostihy, závody, při koupi, klisnu k připouštění, z veterinárních důvodů,...). Přepravovat můžeme autem, vagónem, lodí nebo letadlem. Při přepravě autem uvazujeme menší počet koní hlavami ve směru jízdy. Při větším počtu pak kolmo na směr jízdy, hlavami na levou stranu. Ne každý kůň však transport snáší. Proto si mají koně zvykat už od mládí na přepravu a zvuk auta. Mladé koně vodíme za koněm starším, zkušeným buď z přírodní rampy nebo rampy přímo z auta. Z počátku jsou nedůvěřiví, nejsou-li ochotni spolupracovat nenutíme je násilím, ale pozvolna je přivykáme novému prostředí. Hlavně nesmíme koni zavazovat oči nebo ho do auta zahánět bičem. To by mohlo špatně skončit. Po nenásilném přístupu si na přepravu zvyknou. Pokud koně odmítají poslušnost, je to buď špatným zacházením nebo charakterem, setkáme se s tím hlavně u koní se špatným zážitkem (zranění, špatné prostředí,...) nebo u koní starších, kteří si na přepravu těžko zvykají. Při přepravě musíme koně vždy chránit před případným poraněním. Na všechny čtyři nohy se nasouvají plstěné a kožené chrániče, které sahají od patní kosti až ke kopytu, tím je chráněna korunka. Nemáme-li chrániče, můžeme použít obyčejné bandáže. Nohy ovineme jemnou houní a obandážujeme je, dodatečně pak přiložíme kamaše. Spěnkové klouby a předloktí je rovněž možno chránit speciálními koženými nebo plstěnými chrániči. Nesmíme taky zapomenout chránit kořen ocasu. Kůň, který se v autě opírá o stěnu přepážky, si může do krve odřít ocas u kořene, ten pak nesmírně dlouho odrůstá. Ocas je možno obandážovat (asi v jedné třtině délky ocasu od kořene), není to však bezpečné vzhledem k tomu, že kořen ocasu je silně prokrvený a sevřeme-li ho moc silně, kůň může přijít o ocas kvůli nedokrvení. Jsou známy případy, kdy ocas po dlouhotrvající přepravě odpadl kvůli silně zatažené bandáži. Nejvhodnější hotová ochrana ocasu je proto pokrývka ze silného materiálu, která je zajištěna před spadnutím seřiditelným páskem kolem krku. Ohlávka musí být měkká a silná, nesmí dřít tlamu. Za ušima, na týlu a na nosu ji můžeme obšít kožešinou. Můžeme také použít speciální přepravní ohlávku. Transportní auto by mělo splňovat bezpečnostní předpisy a musí být označeno nápisem "Pozor koně, Přeprava koní". S koňmi jede vždy doprovod. Veterinární péče A v neposlední řadě se zmíníme ještě letmo o veterinární péči. Pokud kůň nemá žádné zřejmé problémy, jedná se zejména o preventivní zákroky - povinné očkování (tetanus, chřipka) a pravidelné odčervování (cca 3 - 4 do roka, ale program odčervování řídíme dle konkrétních potřeb). U starších koní je na místě pravidelná kontrola chrupu. Při přepravě koní mezi okresy, na závody apod. musíte mít zdravotní průkaz koně, v němž jsou uvedena všechna povinná očkování, zdravotní stav koně a výsledky požadovaných krevních testu (malleus, hřebčí nákaza a infekční anémie koní). Úplně na začátku musím upozornit na to, že tato stránka, přestože je v sekci návody, NENÍ návodem na kování koní, pouze obsahuje návod na výrobu podkovy. Kování koní je vysoce odborná činnost a v ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ ji nemůže vykonávat laik, byť by to byl jeho vlastní kůň ! To, co si na koni nejvíce ceníme, jsou jeho nohy, které přenášejí jeho sílu a rychlost. Každý majitel ví, že málo pomohou koni pěkné tělesné tvary, nemá-li dobrých nohou. Nohy jsou nejvíce namáhanou částí koňského těla a žádná jiná část netrpí tolika různými nemocemi, vadami a úrazy. Kopyto je prstový orgán lichokopytníků, který se vyvinul modifikací pokožky, škáry a podkoží, ale i kostry, kloubů a šlach. Ač je kopyto velmi dobře přizpůsobeno ke svému účelu, přenosu síly a tlumení nárazu při došlapu, kopyto bez ochrany vystačí pouze koni volně běhajícímu v přírodě, neboť zde se kopyto opotřebí o tolik o kolik právě naroste. Avšak člověk od koně vyžaduje určitou práci a to navíc v terénu, který není pro koně přirozený. Tím dochází k nadměrnému opotřebení kopyta a ztrátě pracovního výkonu. Již od té doby, co člověk koně domestikoval, se snažil kopyto chránit. První důkazy pocházejí ze starověkého Egypta a Říma. Římané však nepřibíjeli podkovu, tak jako to děláme dnes. Kopyto chránili tzv. hipposandálem, který byl zhotoven z kůže, lýčí, rákosu nebo dřeva a později i z kovu. Takovýto sandál kryl celé chodidlo a byl připevňován řemínkem. Neměl však dostatečnou odolnost, tak jeho rozšíření nebylo velké. Nejstarší podkovy, které se na kopyto přibíjely, byly nalezeny na uzemí Francie, Belgie Švýcarska a Německa. Tyto podkovy byly zhotoveny z bronzu, mely vlnitý okraj, podlouhlé dírky a byly bez čapek. Někteří archeologové tyto nálezy datují do doby před Kristem, jiní až do druhé poloviny prvního tisíciletí po Kristu. Dle některých pramenů, asijské národy znaly tento způsob podkování dříve než národy evropské. Kdo však vynalezl podkování a kdy, není podnes objasněno. České země jsou v této oblasti dosti opožděné. Z vykopávek lze soudit, že s širším podkováním koní se započalo až v 11. či 12. století n.l. Účelem podkování není jen kopyto chránit. Dalším neméně významným úkolem podkovy je zlepšení přenosu síly. Bosé kopyto snadněji podklouzne jak koni v tahu tak koni pod sedlem. Dalším velmi významným úkolem je ortopedické využití podkovy, kdy se podkovář snaží vyrovnat vady kopyta a postoje ať vrozené nebo získané. Tvarově se od sebe podkovy zpočátku lišily místem svého původu. Například arabské podkovy byly ve své podstatě oválné plíšky s velkým kruhovým otvorem uprostřed a menšími otvory po obvodu přední poloviny, které sloužily jako dírky pro hřebíky. V Evropě se tvar podkov podobal tvaru dnešnímu, ale lišily se zejména svým zpracováním, počtem dírek a čapek. Dnes je možno podkovy rozdělit dle svého účelu. Pro koně dostihové jsou používány velmi lehké a úzké podkovy zvané drátenice. Hladké podkovy pro koně jezdecké se nazývají pantoflice. Dobře kryjí nosný okraj i část chodidla. Takovéto podkovy mohou býti opatřeny ozuby různých tvaru, tupé, špičaté, čímž se zamezí podklouznutí. Ozub může být kovaný, kde je nevýhodou, že nelze sejmout nebo šroubovaný. Podle typu ozubu se pak podkovy nazývají ozubky nebo šroubovky. Podkova pro koně tažné je podobná pantoflici, ale je mohutnější. Opět je vybavena ozuby a v přední části tzv. hmatcem, který muže být výměnný nebo napevno a slouží zrovna tak jako ozub proti smýkání. U koní, kteří chodí po dlažbě není kovová podkova zcela vyhovující, neboť kov po dlažbě klouže. Z tohoto důvodu se u tažných koní přes ozuby připevňuje gumový práh, který zároveň tlumí došlap. U jezdeckých koní je možno využit široké nabídky pogumovaných pantoflic nebo plastových podkov. Naši dědové, kteří těchto výhod gumy a plastu ještě nemohli využívat, mely vymyšleny důmyslné náhražky. Jako např. lana zalisovaného do upravené spodní plochy podkovy. Pro přichycení podkovy slouží zvláště tomu uzpůsobené hřebíky, podkováky. Hlavička i tělo podkováku je příčném průřezu obdélníkového tvaru. V podélném řezu je hlavička nahoře užší než uprostřed a krčkem přechází v tělo. Též špička je atypická. Obě užší strany těla se sbíhají do středové osy, ale jedna delší strana probíhá v jedné rovině s tělem a druhá delší strana pak tvoří asymetrickou špičku. Tento tvar je velmi důležitý. Při zatloukání podkováku dochází k odtlačení špičky směrem ven a špička vyleze 2-3 cm nad nosným okrajem kopyta. Ruční výroba podkov pro jezdecké koně je dnes v našich zemích vzácností. Většina podkovářů si pořizuje polotovary průmyslově vyráběné, které pak připasuje podle tvaru kopyta. Nicméně každý podkovář by měl umět vykovat si podkovu sám. K tomu je nejlépe použít pásovinu s poměrem stran 10:28 až 14:38 mm nebo kulatinu. Podle mohutnosti kopyta a typu podkovy se vybere vhodný rozměr. Pásovina nebo kulatina se nařeže nebo naseká na potřebnou délku tak, aby odpovídala obvodu podkovy. Po důkladném nahřáti se kulatina od středu zplošťuje k jednomu konci. Když podkovář dosáhne správného poměru výšky a šířky, vykove do takto připraveného ramene rýhu pomoci zvláště k tomu přizpůsobeného sekáče se zahnutým ostřím - rýhovákem. U pásoviny se vykove rýha rovnou. Nakonec se rameno zkove do oblouku. Druhé rameno podkovy se udělá stejným způsobem . Z takto připraveného polotovaru je potřeba ještě vykovat v přední časti nebo i po stranách čapky a prorazit obdélníkové dírky na podkováky v rýze. Pak se ramena zkrátí na potřebnou délku a vytvarují do zevnitř zkoseného tvaru. Nakonec se upraví hrany vnějšího a vnitřního okraje a podkova se srovná, aby horní nosná plocha byla v rovině. Před vlastním přibitím podkovy se musí kopyto k tomu připravit. Po sejmutí staré podkovy se z chodidla odstraní přebytečná rohovina. Jelikož chodidlo není kryto podkovou, odstraní se jen nezbytně nutná část, aby bylo chodidlo dostatečně silné a nedošlo k jeho prošlápnutí nebo otlačení např. o kámen. Dále se upravuje rohový střel, který probíhá od zadní části kopyta přibližně do první třetiny od předu kopyta. Je to velmi důležitý orgán, který slouží jako jakýsi gelový tlumič při došlapu. Rohová stěna se odstřihne kleštěmi nebo odsekne tzv. utínkou. Nakonec se pokrátí špička kopyta podkovářskou rašplí a zarovná nosný okraj tak, aby podkova dosedala celou svoji plochou na kopyto. Každý kůň má trochu jiný tvar kopyta, a proto je nutné před přibitím podkovu přizpůsobit jeho tvaru. Nikdy se nepřizpůsobuje kopyto podkově, ale podkova kopytu. Někteří podkováři při nasazování podkovy volí variantu "za tepla", kdy se podkova nahřeje a na krátkou chvilku přiloží ke kopytu. Tento krátký kontakt se žhavím železem koni neublíží. Dojde k lepšímu zarovnání nosného okraje kopyta. Jak jsem již zmiňoval podkováky, kterými se podkova přichytí jsou vytvarovány tak, aby mohly být probity ven. Vylezlá špička se pak kleštěmi odštípne. Nechá se vyčnívat jen krátká část, která se zahne v protisměru zatlučení. Tím se docílí toho, že není tak jednoduché podkovák vytáhnout a podkova drží. Při přípravě kopyta je nutno dbát na jeho tvar a provádět korekturu tak, aby se jeho přirozený tvar nezhoršoval nebo tvar již pokaženého kopyta zlepšoval. Podkování je nutné opakovat po 6 až 8 týdnech, aby kopyto nepřerostlo, což by mělo za následek zhoršení pohybu koně. Okováno před 8 týdny Snímání staré podkovy Kopyto po sejmutí podkovy Úprava chodidla Úprava střelky Štípání rohové stěny Upravené kopyto Přiměření podkovy Přibíjení Nýtování Nově okované kopyto Na každé podkově rozeznáme: část přední (tělo), dvě ramena, plochu horní (nosnou), plochu spodní (půdní), vnější a vnitřní okraj, který má spodní a horní hranu. Plocha horní musí být hladká a svažovat se od vnějšího okraje k vnitřnímu o 1-2 mm. Plocha půdní je opatřena rýhou, která sahá do 2/3 tloušťky podkovy. Rýha má obě stěny šikmé. V rýze se probíjejí dírky pro podkováky. Tvar dírky je konický, aby do ni mohla zapadnout hlavička podkováku. Počet dírek je závislý na velikosti podkovy u malých podkov postačí 3 dírky v každém rameni a u velkých podkov to může být až pět dírek v rameni. Jejich rozmístění je velmi důležité. Podkovák nesmí přijít do patkové části kopyta, aby nedošlo k omezení mechaniky tlumení došlapu. Proto se dírky pravidelně rozmisťují od začátku ramene nejdále do 2/3 jeho délky. Z vnějšího okraje se vykove čapka, která překrývá stěnu kopyta. Umístění čapek je závislé na typu podkovy u jezdeckých koní lze obecně rozdělit na podkovy přední, na kterých je čapka jedna v přední části a podkovy zadní, na kterých jsou čapky dvě asi v první třetině každého ramene. U tažných koní se většinou vykovají čapky tři, v přední částí a v ramenech, kde je podkova nejširší. Čapky přidrží podkovu na kopytě, aby nemohlo dojít ke střihu podkováků a sesmeknutí podkovy z kopyta. Podkovářství je specifická část kovářského řemesla, vyžadující nejen znalosti kovářské, ale především veterinární. Proto jsem o napsání a nafotografování této stránky jsem požádal jednoho podkováře, který se kováním koní zabývá řadu let.