Psi
Plemena psů
Afgánský chrt
Původ: Předchůdci afgánského chrta byli chrtovití psi afgánských pastevců, kteří se na území dnešního Afgánistánu vyskytovali již v prvním tisíciletí našeho letopočtu. Ve své domovině jsou používáni k lovu antilop a gazel až do dnešních dnů. Moderní afgánský chrt je ovšem produktem chovatelského umění britských chovatelů a délkou srsti i celkovou ušlechtilostí se od svých předků výrazně odlišuje.
Afgánský chrt
Popis: Velký, harmonický a elegantní pes čtvercového formátu. Dlouhá hlava včetně čenichové partie. Oči trojúhelníkové a mírně zešikmené, uši nízko zavěšené, porostlé dlouhou hedvábnou srstí. Končetiny dlouhé, rovné a silné. Hřbet rovný, hrudník dosti hluboký. Ocas nízko nasazený a stočený do kroužku, ne příliš bohatě osrstěný. Srst velmi dlouhá a jemná, na hřbetě kratší (tzv. sedlo) a zcela krátká na obličeji. Zbarvení: všechny barvy jsou přípustné.
Charakteristika: Typická chrtí povaha - hrdý, důstojný, nejen k cizím lidem, ale i k vlastní rodině poněkud rezervovaný. Vyžaduje vlídný a citlivý přístup, velkou osobní svobodu a hodně pohybu.
Využití: Původně lovecký, dnes společenský a sportovní pes, který se dobře uplatní na dostihové dráze.
Zvláštní nároky: Velmi náročný na pohyb, na péči o srst i na výchovu. Jen málokdo si troufne pouštět afgánského chrta "na volno".
Výskyt: Jak u nás, tak ve světě patří k nejznámějším a také nejrozšířenějším plemenům chrtů.
Možná záměna: Nepravděpodobná, v délce srsti mu žádný chrt nemůže konkurovat.
| pes | 68-74cm | |
| fena | 63-69cm |
Akita inu
Původ: Velmi staré plemeno z Japonska, kde mu byla již od roku 1500 vedena plemenná kniha, nejstarší na světě. Původně šlo o psy střední velikosti, používané k lovu, ostraze a tahu. K nim byla od 17. století systematicky přikřižována těžká dogovitá plemena, aby je bylo možné používat na psí zápasy. Po jejich zákazu se plemeno ocitlo před zánikem. Teprve po roce 1945 byly vybudovány základy moderního chovu.
Akita inu
Popis: Velký souměrný špicovitý pes. Středně dlouhý čenich se ke konci zužuje. Oči malé, tmavé, takřka trojúhelníkové. Uši poměrně malé, trojúhelníkové, vztyčené a nakloněné mírně dopředu. Tělo téměř kvadratické (feny mohou být o něco delší), hřbet rovný a silný, hrudník hluboký, břicho vtažené. Ocas silný a vysoko nasazený, nesený stočený nad hřbetem. Chůze elastická. Nejdelší srst na ocase, dále na kohoutku a na zádi. Zbarvení: červená, sezamová, žíhaná nebo bílá. Všechny uvedené barvy kromě čistě bílé musí mít bělavé chlupy po stranách čenichu, na lících, na hrdle, na hrudi, na břichu, na spodní straně ocasu a vnitřní straně končetin tzv. "urajiro".
Charakteristika: Navenek působí dojmem klidu, majestátu a ušlechtilé síly. K cizím je spíše nedůvěřivá, vůči útočníkovi dokáže tvrdě a nekompromisně zasáhnout.
Užití: Dříve všestranný pracovní a rovněž bojový pes, dnes chován jako plemeno společenské a hlídací.
Zvláštní nároky: Někdy má sklony ke rvačkám. Vzhledem k poněkud tvrdé povaze i značné fyzické síle se hodí spíše pro zkušené kynology.
Výskyt: Ač k nám byla dovezena poměrně nedávno, rychle se rozšířila a dnes patří k běžně, i když nikoliv masově chovaným plemenům.
Možná záměna: Stavbou těla se velmi podobá dalším japonským špicům, na první pohled se však od nich odlišuje velikostí a mohutností.
| pes | 67cm | |
| fena | 61cm |
Aljašský malamut
Původ: předkové byli psi eskymáckého kmene Malemutů ze severozápadní části Aljašky. Eskymáci je užívali coby tažné psy, lovce i hlídače. Při osidlování Aljašky je k přepravě lidí i nákladů využívali i evropští přistěhovalci.
Aljašský malamut
Popis: Velký, mohutný, kvadratický pes s těžkými kostmi. Široká hlava s masivním čenichem a mandlovýma očima. Uši vzpřímené, trojúhelníkové, vzhledem k hlavě se zdají malé. Tělo kompaktní, s hlubokým hrudníkem. Končetiny silné a dobře osvalené. Ocas huňatý a mírně zatočený, nesený v rovině hřbetu nebo nad ní. Srst se skládá z husté a mastné podsady a hrubé a silné srsti krycí. Zbarvení: různé odstíny šedé až k černé s charakteristickou světlou maskou v obličeji a s bílou barvou na spodních částech těla, včetně končetin.
Charakteristika: Klidný a k lidem přátelský pes, majiteli i jeho rodině je velmi oddaný. Někdy poněkud tvrdohlavý. Ve vztahu ke psům se mohou vyskytnout problémy.
Zvláštní nároky: Vyžaduje hodně pohybu a vhodné zaměstnání. Hodí se jen pro fyzicky zdatné kynology.
Užití: Saňový pes, který vyniká spíše vytrvalostí než rychlostí a proto se hodí především na delší tratě. Dobrý společník pro sportovně založené lidi - turisty, vodáky, cyklisty, rekreační běžce. Nehodí se k běžnému služebnímu výcviku ani ke hlídání.
Výskyt: U nás běžný, k čemuž přispěla i vlna obliby o severská plemena, která u nás před nedávnem proběhla.
Možná záměna: Se sibiřským hasky, jenž je však menší a jemnější.
| pes | 43kg | 63cm |
| fena | 38kg | 58cm |
Alpský jezevčíkovitý brakýř
Původ: Tvoří přechodnou formu mezi pravými honiči a jezevčíky. Vznikl v rakouských Alpách, kde tamní myslivci potřebovali odolné psy, schopné vytrvale, ale ne příliš rychle sledovat zvěř v náročných vysokohorských podmínkách. Původně nejednotné typy z jednotlivých oblastí byly od poloviny minulého století sjednocovány a roku 1897 byl vypracován standard alpského jezevčíkovitého brakýře.
Alpský jezevčíkovitý brakýř
Popis: Menší až středně velký robustní nízkonohý honič. Hlava lehká, bez vrásek v obličeji. Oči tmavohnědé, přátelského výrazu. Uši vysoko nasazené, zavěšené, ploše přiléhající. Krk dlouhý, mohutný, svalnatý. Hrudník dlouhý, dosahující až pod lokty, ale ne příliš široký. Tělo s krátkým rovným hřbetem a středně spáditou zádí. Končetiny - hrudní kostnaté, s vybočenými lokty a poněkud zakřiveným předloktím. Pánevní s širokými a plnými stehny. Ocas vysoko nesený, na konci kartáčovitě osrstěný. Srst velmi hustá a tvrdá, přiměřeně dlouhá. Zbarvení: většinou červenohnědé.
Charakteristika: Robustní, silný a mimořádně vytrvalý lovecký pes, vhodný i do těžkých terénů. Zvěř sleduje pomaleji, proto ji příliš nevyplaší a nezažene tak daleko, což je zvláště v dnešních menších revírech velkou výhodou.
Zvláštní nároky: Vhodný pro aktivní myslivce.
Užití: Především jako honič a barvář na pobarvené i nepobarvené stopě.
Výskyt: Běžnější v Rakousku, vcelku oblíbený i mezi našimi myslivci. Jinak vzácný.
Možná záměna: Oproti hannoverskému a bavorskému barváři má kratší končetiny, které však jsou zase výrazně vyšší než u hladkosrstého jezevčíka. Oproti zmíněným působí méně ušlechtilým dojmem.
| pes | cca 16kg | 34-42cm |
| fena |
Americký kokršpaněl
Původ: Představuje americkou varietu anglického kokršpaněla, jenž je jeho bezprostředním předchůdcem. V důsledku prostorové izolace se od 20. let tohoto století formovala menší, osrstěnější varieta anglického kokra s kulatou hlavou a zkráceným nosem, která byla přes protesty anglických chovatelů v roce 1946 uznána za původní americké plemeno.
Americký kokršpaněl
Popis: Nejmenší lovecký španěl, přesto silný a živý. Hlava se zaoblenou lebkou, výraznými nadočnicovými oblouky i stopem, širokým a hlubokým čenichem. Oči kulaté a plné. Uši zavěšené, dlouhé, jemné, nasazeny v rovině spodních víček nebo pod nimi. Krk delší, svalnatý, bez volné kůže. Tělo kompaktní, s krátkým a pevným, mírně se svažujícím hřbetem. Hluboký hrudník dosahující alespoň k loktům, okrouhlá a osvalená záď. Končetiny rovné, silné a svalnaté. Ocas nasazený a nesený v rovině hřbetu nebo o něco výše, kupírovaný. Srst středně dlouhá, jemná, hedvábná, může být mírně zvlněná, kratší na hlavě. Zbarvení: jakékoliv jednobarevné, vícebarevné (ze dvou nebo více ohraničených barev), grošované, s pálením.
Charakteristika: Atraktivní pes přátelské povahy, vlídný k lidem i ke zvířatům. Tvárný, přizpůsobivý, snadno cvičitelný.
Zvláštní nároky: Poměrně náročný na péči o srst, kterou je nutno denně pročesávat a zbavovat případných nečistot, u výstavních jedinců pak i několikrát za rok přistřihovat.
Užití: I když je stále řazen mezi lovecké psy a dosud prý neztratil lovecké instinkty, dnes je chován převážně už jen jako pes společenský.
Výskyt: Ačkoliv v Evropě nedosahuje popularity anglického kokršpaněla, patří mezi oblíbená a poměrně často chovaná plemena.
Možná záměna: S anglickým kokršpanělem, který je větší, má kratší a hladší srst, delší hřbet i čenichovou partii.
| pes | 13kg | 38,1cm |
| fena | 10kg | 35,6cm |
Americký stafordšírský teriér
Původ: Podobně jako bulteriér má svůj původ ve Velké Británii, kde vznikl křížením buldoků se staroanglickými teriéry s cílem získat co nejvýkonnějšího psa pro zvířecí zápasy. Mnozí z těchto psů se dostali do USA, kde byli zápasy rovněž velmi oblíbené. Vlivem reproduktivní izolace zde z větších zvířat vznikl americký stafordšírský teriér, zatímco z těch menších bostonský teriér. K oficiálnímu odlišení od stafordšírského bulteriéra z Anglie došlo až v 70. letech tohoto století.
Americký stafordšírský teriér
Popis: Středně velký, velmi silný a svalnatý pes harmonické tělesné stavby. Hlava středně dlouhá se širokou lebkou a zřetelným osvalením. Uši vysoko nasazené, ve tvaru růžového lístku, vztyčené nebo polovztyčené. Oči tmavé, kulaté, daleko od sebe. Krk silný, středně dlouhý, bez volné kůže. Končetiny rovné, dobře osvalené, silných kostí. Tělo s krátkým hřbetem, mírně skloněnou krátkou zádí, se širokým a hlubokým hrudníkem. Ocas poměrně krátký, nízko nasazený, nesmí být zatočený ani nesený nad hřbetem. Srst krátká, hustá, uzavřená, lesklá. Zbarvení: Jakékoliv kromě čistě bílé, černé s tříslovou nebo játrové, bílé barvy nesmí být více než 80%.
Charakteristika: Pohyblivý pes bleskových reakcí, mimořádně odvážný a v soubojích zarputilý. Ke členům své rodiny milý a přátelský, k cizím lidem však nedůvěřivý a ve vztahu k jiným psům často agresivní.
Zvláštní nároky: Vyžaduje mimořádně zkušenou a citlivou ruku. Je třeba ho od mládí přivykat pokojnému kontaktu s ostatními psy a tlumit veškeré projevy agresivity.
Užití: Kdysi bojový pes, dnes hlídač, osobní strážce i společník.
Výskyt: Módní plemeno, které se u nás v posledních letech rychle rozšířilo. Bohužel často se dostává do nepovolaných rukou.
Možná záměna: Se podobným stafordšírským bulteriérem, který je menší a méně ušlechtilý.
| pes | cca 18-23kg | 46-49cm |
| fena | cca 18-23kg | 44-46cm |
Anglický buldok
Původ: Dogovitý pes, jehož předkové se v Anglii vyskytovali již ve středověku. Ve 14. - 16. století byli používáni především k zápasům s býky, později také ke psím zápasům. Ty byly roku 1835 zakázány a buldok téměř vyhynul. Chov byl znovu obnoven v 2. polovině 19. století, roku 1876 byl vydán standard, který byl upraven roku 1909 a platí dodnes.
Anglický buldok
Popis: Středně velký, podsaditý, široce stavěný pes. Hlava nápadně velká a masivní, s výrazně zkrácenou čenichovou partií, mohutnými čelistmi a převislými pysky. Malé uši ve tvaru růžového lístku. Objemné tělo, krátký široký hřbet, prostorný hrudník. Ocas nízko nasazený, kratší, silný a zužující se do špičky. Srst krátká, hustá, jemná, hladká. Barva jakákoli s černou maskou nebo bez ní s výjimkou černé.
Charakteristika: Mimořádně klidný, pomalejší pes mírného, až flegmatického chování. Velmi přátelský, milý, na druhé straně také odvážný a příslovečně zarputilý.
Zvláštní nároky: Buldoci poměrně často trpí zdravotními obtížemi (kloubní problémy, vchlípení a vychlípení víčka apod.). Mimořádně složité bývají porody, které je velmi často nutno řešit císařským řezem. I při odchovu štěňat musí chovatel feně pomáhat. Špatně snášejí vyšší teploty. Jinak je buldok poměrně nenáročný, vyžaduje jen málo pohybu, minimální péči o srst a výchova nečiní problémy.
Užití: Dříve bojový, dnes exkluzivní společenský pes.
Možná záměna: Nepravděpodobná s boxerem nebo francouzským buldočkem.
| pes | 25kg | cca 40cm |
| fena | 22kg | cca 40cm |
Anglický foxhaund
Původ: Od středověku si anglická šlechta držela obrovské smečky velkých trojbarevných psů používaných při štvanicích na lišky. I když jsou foxhaundi v téměř čisté podobě chováni neobyčejně dlouho - písemné záznamy o chovu jsou vedeny přes 200 let, jejich chovatelé důsledně dbali a dodnes dbají na jejich lovecké uplatnění ve smečkách a brání se tomu, aby se z foxhaundů stali výstavní či společenští psi. Proto se s nimi v Evropě mimo Anglii prakticky nesetkáme.
Anglický foxhaund
Popis: Větší, masivně stavěný pes harmonické tělesné stavby, připomínající velkého bígla. Hlava úměrná k tělu, s kulatou lebkou a mírně převislými pysky. Oči daleko od sebe. Uši ne příliš dlouhé, nízko zavěšené. Krk dlouhý, svalnatý. Tělo s širokým, delším a rovným hřbetem, dobře klenutým hrudníkem. Končetiny vyšší, zcela rovné, se silnými kostmi a mohutně osvalené. Ocas dobře nasazený na zádi, středně dlouhý, nesený v mírném prohnutí šavlovitě vzhůru. Srst hladká a hustá. Zbarvení: trojbarevné černo - tříslovo - bílé, dvojbarevné.
Charakteristika: Mimořádně rychlý, silný a vytrvalý lovecký pes. Protože byl odnepaměti chován ve smečkách, je neobyčejně snášenlivý, vůči lidem a psům mírný, ale poněkud nezávislý a svéhlavý.
Zvláštní nároky: Má mimořádně silně vyvinutý lovecký pud, nerad se poddává výcviku k poslušnosti. Potřebuje hodně pohybu.
Užití: Lovecký pes užívaný při štvanicích.
Výskyt: V Anglii dodnes chován ve velkých smečkách, jinak v Evropě naprosto ojedinělý. V USA je chována jeho americká varianta, která však má vlastní standard. Přesto je veřejnosti znám z mnoha filmů.
Možná záměna: S americkým foxhaundem, který je štíhlejší a má vyšší končetiny. S velmi vzácnými evropskými honiči (Hamiltonův honič, finský honič, artoiský honič aj.), kteří jsou vždy menší a lehčí.
| pes | 30-35kg | 60-69cm |
| fena | 30-35kg | 60-69cm |
Anglický kokršpaněl
Původ: I když se španěly, tedy se psy určenými k nahánění ptactva z hustých porostů, se setkáváme již ve středověku, zprvu nebyli rozděleni do jednotlivých plemen, ale členili se jen podle užití na polní a vodní. Kokršpaněl coby zástupce první skupiny se stabilizoval poměrně pozdě, teprve koncem 19. století.
Anglický kokršpaněl
Popis: Malý živý španěl čtvercového formátu. Hlava s hranatou čenichovou partií a výrazným stopem. Oči velké, hnědé, inteligentního a živého výrazu. Uši zavěšené, porostlé dlouhou hedvábnou srstí. Krk středně dlouhý, svalnatý, suchý, bez laloku. Tělo kompaktní a silné, ne však těžké, s hlubokým, ale ne příliš širokým hrudníkem a pevným hřbetem. Končetiny rovné a spíše kratší, velmi silné a svalnaté. Ocas nasazený pod linií hřbetu, v akci nesený vodorovně a kupírovaný ne úplně nakrátko. Srst hladká, hedvábná, ne příliš bohatá nebo zvlněná, bohatší na končetinách a na hrudi. Zbarvení: jakékoliv, jednobarevní však kromě malé hvězdičky na hrudi nesmějí mít na těle bílou barvu. Nejběžnější je barva černá, zlatá a červená, existují však i strakoši, bělouši, černotřísloví psi atd.
Charakteristika: Veselý, živý a neúnavný pes. Přátelský, většinou milý i k dětem, pánovi zcela oddaný. S jeho výcvikem nebývají problémy.
Zvláštní nároky: Poměrně často potíže s ušima, jež je nutno pravidelně kontrolovat. Zřejmě v důsledku mnohdy neuváženého chovu, který se snažil vyhovět velké poptávce po štěňatech, se občas vyskytnou jedinci kousaví, či naopak neúměrně bázliví.
Užití: Lovecký pes - slídič, užívaný hlavně na vodní ptactvo. Mnohem častěji chován jako pes společenský, a to i ve městech.
Výskyt: Patří k nejrozšířenějším plemenům na zeměkouli.
Možná záměna: S americkým kokršpanělem, který má výrazně bohatší zkadeřenou srst, kratší nos i hřbet.
| pes | 14,5kg | 39-41cm |
| fena | 12,5kg | 38-39cm |
Anglický setr
Původ: Setři patří k nejmladším loveckým psům, vznikli až po rozšíření střelných zbraní, čemuž odpovídal typický způsob práce: na zvěř upozorňovali podobně jako ohaři zvláště strnulým postojem, tzv. vystavováním, často při něm přisedajíce (odtud zřejmě mají i jméno "to set" znamená v angličtině "sedět"). Rozhodující podíl na vzniku anglického setra má E. Lawerack, jenž již od roku 1825 choval setry nejen na výkon, ale i na exteriér.
Anglický setr
Popis: Spíše větší, nápadně elegantní a ušlechtilý pes. Hlava dlouhá, s výrazným stopem a hranatou čenichovou partií. Oči měkkého, ale živého výrazu. Uši středně dlouhé, nízko nasazené, přiléhající k lícím, porostlé dlouhou hedvábnou srstí. Krk delší, svalnatý a elegantní. Tělo silné, ale ne těžké, s krátkým a rovným hřbetem, širokým a hlubokým hrudníkem. Končetiny rovné, svalnaté, silných kostí, na zadní straně s "praporci". Ocas nasazený v úrovni hřbetu, středně dlouhý, nezatočený, s hedvábnou "vlajkou". Srst dlouhá a hedvábná. Zbarvení: černo-bílé, oranžovo-bílé, žluto-bílé, hnědo-bílé a trikolorní.
Charakteristika: Milý a přátelský pes, doma poměrně klidný, venku však neobyčejně temperamentní a vytrvalý. Má vynikající lovecké schopnosti: dobře vystavuje, spolehlivě pracuje s vysokým nosem, ochotně aportuje.
Zvláštní nároky: Potřebuje mimořádně mnoho pohybu a odmalička důsledný výcvik v poslušnosti, aby bylo možno ho pouštět na volno.
Užití: Všestranný lovecký pes. Příjemný společník pro sportovně založené lidi.
Výskyt: O něco vzácnější než irský setr, počty odchovaných štěňat u nás nedosahují stovky za rok.
Možná záměna: Podobá se ostatním setrům, ale liší se od nich typickými světlými barvami s tečkováním.
| pes | 25-30kg | 65-68cm |
| fena | 25-30kg | 61-65cm |
Anglický špringršpaněl
Původ: Důkazy o existenci psů podobného typu v Anglii máme už z raného středověku. Ke skutečnému rozrůznění španělů však došlo až koncem 19. století. I když špringršpaněl je považován za nejpůvodnějšího z loveckých španělů, jeho první standard byl vydán až roku 1902. Jméno získal podle charakteristického způsobu pronásledování zvěře sériemi krátkých skoků ("to spring" = skákat).
Anglický špringršpaněl
Popis: Středně velký, symetricky stavěný, kompaktní pes. Hlava středně dlouhá, poměrně široká a mírně zakulacená, s vyznačeným stopem a širokým, hlubokým čenichem. Pysky kvadratické a hluboké. Oči středně velké, mandlového tvaru, tmavě oříškové barvy. Uši dlouhé a široké, těsně přiléhající k hlavě, nasazené v rovině očí, dobře osrstěné. Krk delší, silný, svalnatý, mírně klenutý, bez laloku. Končetiny rovné, silné, svalnaté. Pohyb přímý, volný a elegantní. Tělo silné, přiměřeně dlouhé, s hlubokým hrudníkem a klenutými žebry. Svalnatá, lehce klenutá záď. Ocas nízko nasazený, kupírovaný, nesený pod linií hřbetu. Srst hustá, hladká, delší na uších, trupu a končetinách. Zbarvení: hnědobílé, černobílé, s pálením nebo bez něj.
Charakteristika: Velmi živý, aktivní, silný a vytrvalý pes. Pokud má možnost vybít svůj temperament, je poslušný a poměrně snadno ovladatelný. K lidem je velmi přátelský, zcela neagresivní.
Zvláštní nároky: Vyžaduje hodně pohybu a zaměstnání. Srst je nutno pravidelně pročesávat.
Užití: Mimořádně univerzální lovecký pes, který vystavuje, aportuje i větší zvířata až do velikosti lišky, ochotně pracuje na zemi i ve vodě. Ve světě oblíbený jako společník.
Výskyt: Nijak běžný, ročně u nás odchováno kolem dvou set štěňat.
Možná záměna: S příbuzným velššpringršpanělem, který je menší, subtilnější a vždy červenobílý.
| pes | 22-24kg | cca 51cm |
| fena | 22-24kg | cca 51cm |
Appenzellský salašnický pes
Původ: Nepůvodnější ze všech čtyř švýcarských salašnických psů, i on bývá odvozován až od psů římských legií. Nad hřbetem zatočený ocas svědčí o příbuznosti s asijskou větví pasteveckých psů (tibetská doga, puli). Jako samostatné plemeno byl popsán na samém konci 19. století, chov se rozvíjí až ve století dvacátém.
Appenzellský salašnický pes
Popis: Středně velký, harmonicky stavěný trojbarevný pes téměř kvadratické tělesné stavby. Hlava velikostí odpovídá tělu, mírně klínovitá, čenich středně velký, rovnoměrně se zužující. Oči malé, mandlovité, uši trojúhelníkové, zvysoka a zeširoka nasazené, v klidu přiléhající k lícím. Tělo silné a kompaktní, hřbet delší, pevný a rovný, záď krátká, hrudník dosahující až k loktům, břicho jen málo vtažené. Ocas vysoko nasazený, nad hřbetem těsně zatočený. Srst krátká, hrubá a přiléhavá, černo-rezavo-bílá nebo hnědo-rezavo-bílá.
Charakteristika: Živý, energický a pohyblivý pes, sebevědomý a nebojácný. Ke známým lidem přátelský, k cizím mírně nedůvěřivý. Je mu vlastní umírněná dávka ostrosti a rád štěká, proto je dobrým hlídačem.
Zvláštní nároky: Vzhledem k hlasitosti a velké potřebě pohybu se příliš nehodí do měst. Jinak naprosto nenáročný.
Užití: Dříve honácký a ovčácký pes, dnes dobrý společník, hlídač, ale ve své vlasti také pes lavinový, záchranný a vojenský.
Výskyt: Ve Švýcarsku poměrně hojný, mimo svou vlast vzácný. U nás dosud nebyl odchován.
Možná záměna: S velmi podobným entlebušským salašnickým psem, který však nemá ocas, je delší a má kratší končetiny.
| pes | 52-56cm | |
| fena | 50-54cm |
Argentinská doga
Původ: Argentinskou dogu vytvořil jistý doktor Antonio Nores Martinez na základě zjištění, že žádné z dosud v Argentině žijících plemen není schopno spolehlivě ochránit obrovská stáda hovězího dobytka před pumami a jaguáry. Křížením místních potomků španělských mastinů s překvapujícím množstvím dalších plemen ( uvádí se anglický buldok, boxer, německá doga, bulteriér a snad i irský vlkodav a pointr) se za několik desetiletí podařilo stvořit psa s molossoidními rysy, přesto však velmi rychlého a vytrvalého. K oficiálnímu uznání plemene došlo v Argentině v roce 1964, ze strany FCI dokonce až v roce 1973.
Argentinská doga
Popis: Masivně stavěný pes větší střední velikosti, mimořádně atletický a svalnatý. Charakteristický vzhled mu dodává mohutná hlava se širokou mozkovnou a mohutnými žvýkacími svaly. Uši se dříve kupírovaly nakrátko, dnes by měly být vzpřímené nebo polovzpřímené. Tělo čtvercové, svalnaté. Dlouhý a silný ocas, v klidu svěšený, při pohybu se komíhá ze strany na stranu. Srst krátká, tvrdá a lesklá. Zbarvení: čistě bílé.
Charakteristika: Mimořádný pes, který v sobě spojuje sílu a mohutnost molossů s rychlostí, mrštností a vytrvalostí teriérů a dalších loveckých psů. Má výborný čich, dobře aportuje, je schopen loveckého i služebního výcviku.
Zvláštní nároky: Má rád teplo a bez problémů snáší i letní vedra, nehodí se však k celoročnímu držení mimo dům. Potřebuje důsledný výcvik, těsný kontakt s lidmi a vhodné zaměstnání.
Užití: Pes vyšlechtěný k lovu jaguárů, pum a divokých prasat, případně k obraně stád před nimi. Dnes slouží především jako spolehlivý strážce a respekt budící společník, v zámoří se prý osvědčil v policejních službách i jako vodicí pes pro nevidomé.
Výskyt: Patří k méně běžným, ne však zcela vzácným plemenům.
Možná záměna: Vzhledem k typické bílé barvě nepravděpodobná.
| pes | 40-45kg | 60-65cm |
| fena | 40-45kg | 60-65cm |
Azavak
Původ: Pochází z jižní Sahary, z území dnešních států Mali, Horní Volta a Nigérie. Po staletí ho choval kočovný kmen Tuaregů coby loveckého psa na gazely, ale i jako hlídače. Do Evropy se dostal až v sedmdesátých letech našeho století, za samostatné plemeno byl uznán 1. 1. 1981.
Azavak
Popis: Velký ušlechtilý chrt s hladkou srstí. Hlava dlouhá, jemná, úzká a suchá, s ostře řezanými rysy a postupně se zužujícím čenichem. Oči mandlové, velké, tmavé nebo jantarové. Uši vysoko nasazené, zavěšené, přiléhající k hlavě, trojúhelníkové. Krk dlouhý, svalnatý, mírně klenutý. Tělo obdélníkového formátu, přičemž výška je o něco větší než délka. Hrudník hluboký a prostorný, hřbet rovný nebo mírně se zvyšující směrem ke kyčlím, s výraznými kyčelními hrboly a vysoko vtaženým břichem. Končetiny dlouhé, suché, rovné, rovnoběžné. Ocas vysoko nasazený, dlouhý, tenký. Srst velmi krátká, na břiše někdy úplně chybí. Zbarvení: Plavá v různých odstínech, případně s tmavou maskou. Bílá na hrudi, na konci ocasu a na "ponožkách".
Charakteristika: I na chrta mimořádně nezávislý, k cizím naprosto nedůvěřivý, drsný až ostrý pes. Pánovi sice oddaný, ale nikdy příliš podřízený. Klidný a sebejistý.
Zvláštní nároky: Potřebuje hodně pohybu a volného prostoru. Má rád teplo. Jeho výchova je velmi obtížná. Nehodí se do města.
Užití: Ve své vlasti lovecký, v Evropě dostihový pes. Náročný společník, dobrý hlídač.
Možná záměna: Se slugou, s níž byl až do roku 1981 považován za jedno plemeno. Odlišuje se od ní tělesným formátem, jenž má tvořit na výšku položený obélník (u slugy obdélník položený na délku nebo čtverec) a přípustným výskytem bílé barvy na tlapách a na hrudi.
| pes | 20-25kg | 64-74cm |
| fena | 15-20kg | 60-70cm |
Barbet
Původ: Velmi starobylé plemeno, které se po staletí téměř nezměnilo. Je považován za předchůdce vodních psů, pudla, ale i dlouhosrstých ovčáků (briarda, bearded kolie apod.). Prakticky vyhynul a dnešní podoba plemene je výsledkem chovatelské rekontrukce ze 70. let tohoto století.
Barbet
Popis: Středně velký pes s typickou "ovčí" srstí, pokrývající hlavu včetně obličejové partie. Čenich krátký a široký, nos hranatý, stop výrazný. Oči kulaté, nejlépe tmavě hnědé, zcela překryté srstí. Uši nasazené ve výši očí nebo níže, dlouhé, ploché, široké, kryté kadeřavou srstí. Krk krátký a silný. Tělo s širokým, prostorným, dosti hlubokým hrudníkem, mírně klenutým hřbetem, krátkými, pevnými bedry a zaoblenou zádí. Končetiny rovné, včetně tlap zcela porostlé srstí. Srst delší, huňatá, plstnatá, zvlněná, může tvořit lokny či zplstnatělá místa. Pokrývá celý povrch těla. Zbarvení: čistě černé, šedé, hnědé, rezavé, plavé, bílé nebo promísené. Vícebarevnost se nepřipouští.
Charakteristika: Vyrovnaný, učenlivý a poslušný pes. Miluje vodu a náruživě aportuje. Odolný vůči chladu i horku.
Zvláštní nároky: Hustá, nepropustná srst se obtížně udržuje v dokonalé čistotě a má typický pach. Proto se barbet hodí spíše k držení venku.
Užití: Lovecký pes, specialista na vodní práce.
Výskyt: Velmi vzácný, u nás se nevyskytuje.
Možná záměna: S dalšími vodními psy, od nichž ho na první pohled poznáte podle osrstěné čenichové partie.
| pes | 15-25kg | alespoň 54cm |
| fena | 15-25kg | nejméně 50cm |
Barzoj (ruský chrt)
Původ: Na území Ruska se chrtovití psi vyskytovali již od 9. století. Barzoj, lovecký chrt ruské aristokracie, užívaný především při lovu vlků, ale i další velké zvěře, se jako plemeno postupně stabilizoval zhruba od 18. století, největší obliby jeho chov dosáhl ve století devatenáctém.
Barzoj
Popis: Velký, impozantní, mimořádně ušlechtilý chrt s polodlouhou srstí. Hlava malá, dlouhá, úzká, čenichová partie silná, suchá, delší než mozkovna. Oči velké, mandlového tvaru, tmavohnědé, spíše blízko u sebe. Uši malé, jemné, špičaté, nasazené vysoko a daleko, v klidu složené dozadu, při pozornosti vztyčené, často se špičkami překlopenými dopředu. Krk dlouhý, klenutý, bez laloku. Tělo s klenutým hřbetem, poměrně dlouhým hrudníkem, dosahujícím až k loktům, málo klenutými žebry a silně vtaženým břichem. Končetiny dlouhé, rovné, suše osvalené, s úzlými tlapami. Ocas nízko nasazený, šavlovitě nesený, čím delší, tím lepší, bohatě osrstěný. Srst delší, hedvábná, zvlněná, nejbohatší na krku, spodku hrudníku, zadních stranách končetin a ocase. Zbarvení: bílé, zlaté, šedé, žluto-šedé, červené, černé, žíhané včetně kombinací těchto barev.
Charakteristika: Povaha barzoje plně odpovídá jeho hrdému aristokratickému zevnějšku. Chování má důstojné, poněkud odtažité, působí naprosto vyrovnaným a sebevědomým dojmem. Pánovi je však nesmírně oddaný. Coby někdejší lovec vlků umí být i patřičně ostrý.
Zvláštní nároky: Potřebuje hodně pohybu i prostoru. Těžko se podrobuje výcviku.
Užití: Dostihový chrt, náročný společník.
Výskyt: Patří k vzácnějším plemenům. Počty u nás odchovávaných štěňat za rok se počítají na desítky.
Možná záměna: Velikostí, klenutým hřbetem a zkadeřenou srstí se jasně odlišuje od všech ostatních chrtů.
| pes | 35-45kg | 70-82cm |
| fena | 35-45kg | 65-77cm |
Basenži
Původ: Basenži vznikl z polodivokých psů, tzv. šensiů, kteří žili s africkými kmeny Pygmejů v Kongu. Jde o jedno z nejpůvodnějších a nejprimitivnějších existujících plemen psů, čehož dokladem je i to, že podobně jako divocí předchůdci domácích psů neumí štěkat. Basenži coby moderní plemeno vznikl ve třicátých letech našeho století.
Basenži
Popis: Velmi elegantní středně velký vysokonohý pes. Hlava plochá, při vztyčených uších se na obličeji tvoří vrásky. Oči tmavé, mandlového tvaru, jakoby zahleděné do dálky. Malé vzpřímené uši, nasazené vpředu na hlavě. Tělo harmonické, krátký a rovný hřbet, hluboký oválný hrudník. Ocas vysoko nasazený, jednou nebo dvakrát zatočený nad hřbetem. Srst lesklá, krátká a jemná. Zbarvení: černobílé, červenobílé, tříslové, trikolorní, černé.
Charakteristika: Tento tichý, k cizím zcela nedůvěřivý a venku zdánlivě nekontaktní pes se v domácím prostředí stává mimořádně milým, citlivým společníkem. Je velmi čistotný, o svou srst dokonce po kočičím způsobu sám pečuje.
Užití: Afričtí domorodci ho používali především k lovu. Dnes je to pes výhradně společenský a výstavní.
Výskyt: Vyskytuje se, i když ne ve velkých počtech, ve většině evropských zemí. Také u nás došlo v poslední době k oživení chovu.
Zvláštní nároky: Basenži má silně vyvinutý lovecký pud, a tak většinou není možné ho v našich podmínkách pouštět venku na volno. Přesto je nutno mu poskytnout hodně pohybu na delším vodítku, nejlépe u kola nebo na delších túrách. Výborně snáší i vysoké teploty.
Možná záměna: Basenžiho si lze splést snad jedině s "voříškem", je však proti němu ušlechtilý a elegantní.
| pes | 11kg | 43cm |
| fena | 9,5kg | 40cm |
Baset
Původ: Již od 13. - 14. století se v Anglii i ve Francii začali chovat těžší nízkonozí psi, určení k pronásledování zvěře v těžko prostupném terénu, kteří měli být tak pomalí, aby jim lovci stačili. Dnešní mohutní a těžcí baseti jsou ovšem výsledkem úsilí britských chovatelů, které nemělo s užitkovostí nic společného a jež se datuje od poloviny minulého století. Mimo jiné svědčí o významném vlivu bladhaunda.
Baset
Popis: Nízkonohý, ale velmi statný a mohutný pes dlouhého tělesného rámce. Hlava velká a klenutá, s výrazným týlním hrbolem a množstvím vrásek, které jí dodávají typický melancholický výraz. Převislé horní pysky. Uši nízko zavěšené, velmi dlouhé ( alespoň po špičku čenichu), sametové. Krk svalnatý, delší, s výrazným lalokem. Končetiny krátké, neohnuté, silné, hrudní s mírně vbočeným zápěstím, s masivními tlapami. Tělo dlouhé, hrudník ne přehnaně hluboký, hřbet široký a rovný. Ocas delší, u kořene silný, postupně se zužující, v pohybu šavlovitě nesený. Srst hladká, hustá, ale ne jemná. Zbarvení: většinou trojbarevné ( bílo - černo - tříslové) nebo dvojbarevné, připouští se však i všechny ostatní barvy vyskytující se u honičů.
Charakteristika: Velmi klidný, až flegmatickým dojmem působící pes se zvučným, melodickým štěkotem. Většinou mírný, přátelský, ale značně svéhlavý a jevící zřetelnou nechuť k absolutní poslušnosti.
Zvláštní nároky: Vyžaduje tolerantní přístup a hodně trpělivosti při výchově. V bytě dost sliní a má sklony k tloustnutí. Poměrně časté zdravotní problémy (páteř, klouby, oční víčka).
Užití: Lovecký pes - barvář. Dnes držen převážně už jen jako originální společník.
Výskyt: Módní, a tudíž široce rozšířený pes.
Možná záměna: S vzácným artézsko-normandským basetem, proti němuž je však výrazně mohutnější a těžší.
| pes | 20-30kg | 35-38cm |
| fena | 20-30kg | 35-38cm |
Bavorský (horský) barvář
Původ: Podstatně lehčí a menší varieta hannoverského barváře, vyšlechtěná z něj v druhé polovině minulého století v Bavorských Alpách křížením s dnes už neexistujícími německými brakýři. Cílem bylo vytvořit psa, který by se dokázal rychle pohybovat i v těžko prostupném horském terénu.
Bavorský barvář
Popis: Středně velký, lehký a svalnatý pes. Hlava nepříliš těžká, dosti široká, s nepříliš dlouhým čenichem. Oči tmavě hnědé i světlejší, kulaté. Uši delší, těžké, vysoko a zeširoka nasazené, dole zaoblené. Krk středně dlouhý, silný, suchý. Tělo s delším pevným hřbetem, hlubokým a dlouhým, ale nepříliš širokým hrudníkem a mírně vtaženým břichem. Končetiny dlouhé, rovné a svalnaté, ne však s těžkými kostmi. Ocas středně dlouhý, dosahující ke kolenům, štíhlý, nesený vodorovně nebo svisle. Srst hustá, přiléhající, spíše drsná, nepříliš lesklá. Zbarvení: tmavě červená, jelení červená, červeno-žlutá, červeno-hnědá, šedo-červená, okrově žlutá. Prokvétající černá barva může být na čenichu, uších, na hřbetě a na ocase.
Charakteristika: Pohyblivý, rychlý a hbitý, zároveň však také vytrvalý lovecký pes s jemným nosem a velkou chutí do práce. Povahou milý, přívětivý i k dětem, velmi oddaný svému pánu.
Užití: Lovecký pes - barvář, dobře se uplatňující zvláště v náročném horském terénu.
Výskyt: Jeho chov se omezuje na myslivecké kruhy, i zde je však spíše výjimečný.
Možná záměna: S hannoverským barvářem, který je výrazně větší, těžší a mohutnější.
| pes | 25kg | 45-50cm |
Bearded kolie
Původ: Britská příbuzná briarda, rovněž navazující na asijskou vývojovou větev ovčáků. I když na britsko - skotském pomezí byli chlupatí ovčáčtí psi chováni už ve středověku, ve 20. století téměř vymizeli. Z posledních zbytků byla moderní bearded kolie vytvořena až po druhé světové válce.
Bearded kolie
Popis: Neobyčejně aktivní a pohyblivý pes střední velikosti, obdélníkového formátu. Celé tělo včetně obličejové partie a ocasu pokrývá záplava bohaté dlouhé srsti. Středně velké, zavěšené a rovněž dlouhou srstí porostlé uši. Ocas nízko nasazený, v klidu a při chůzi svěšený, při rychlejším pohybu se může poněkud zvednout, ne však nad linii hřbetu. Dvojitou srst tvoří vlněná hustá podsada a hladká, silná a rovná krycí srst s typickým vousem na čenichu (odtud název : "bearded" = "vousatý"). Zbarvení: Šedé, červené, černé, modré, hnědé, pískové ve všech odstínech, nejčastěji s bílými znaky, ale i bez nich.
Charakteristika: Pes překypující energií a radostí ze života, trochu zbrklý a překotný. Má velmi přátelskou a vstřícnou povahu, je milý k lidem i ke zvířatům. Inteligentní a učenlivý.
Užití: Původně ovčácký, dnes už převážně společenský pes, který exceluje při soutěžích agility.
Zvláštní nároky: Zvládnout tento "pytel blech" není snadné. Vyžaduje sportovně založeného, aktivního majitele, který s ní bude chodit, běhat, plavat a skákat. V takovém případě její výchova není těžká. Dlouhá srst potřebuje pravidelnou péči.
Výskyt: Stále oblíbenější společenský pes.
Možná záměna: S polským nížinným ovčákem, který však je menší, zavalitější a nemá ocas. Rovněž podobný briard je zase podstatně větší a liší se i barvou.
| pes | 53-56cm | |
| fena | 51-53cm |
Beauceron (Berger de Beauce)
Původ: Beauceron tvoří jistý přechod mezi ovčáky a psy dogovitými. K jeho předchůdcům patřili jednak evropští ovčáčtí psi, jednak tzv. býkohryzové, používaní k lovu divočáků a jiné velké zvěře. Do dnešní podoby se formoval od devadesátých let minulého století.
Beauceron
Popis: Velký, silný, harmonicky stavěný pes. Dlouhá, poměrně úzká hlava, čenich směrem k nosu mírně sbíhavý. Oči tmavé, horizontálně položené. Uši se dříve kupírovaly, dnes se ponechávají v přirozeném stavu, tzn. zavěšené. Mají být ploché a ne příliš dlouhé. Tělo mírně obdélníkového formátu, dobrých proporcí. Hřbet rovný, s vyznačeným kohoutkem. Hrudník široký a hluboký. Záď jen mírně sbíhavá. Na pánevních končetinách dvojité paspárky. Ocas nízko nasazený, dlouhý, dosahující alespoň k hleznům, na konci lehce prohnutý. Srst krátká a hustá, přiléhající. Zbarvení: černé s pálením nebo harlekýn (směs šedé, černé a červené).
Charakteristika: Inteligentní, energický, velmi vytrvalý a neúnavný. Odolný vůči výkyvům počasí, schopný podávat dobré výkony za jakýchkoli podmínek. Na podněty reaguje okamžitě a je snadno vzrušitelný. Pes univerzálních schopností, pro které bývá přirovnáván k německému ovčákovi.
Užití: Původně ovčácký, dnes služební a pracovní pes. Ve Francii je využíván i profesionálními ozbrojenými složkam. Jeho schopnosti mu dovolují zúčastňovat se i vrcholných soutěží sportovní kynologie.
Zvláštní nároky: Pes pro zkušené kynology, nejlépe výcvikáře, potřebuje pevnou ruku a dostatečné zaměstnání.
Výskyt: Ve Francii druhý nejpopulárnější ovčák po briardovi, poměrně rozšířený i v ostatních evropských zemích, včetně České republiky.
Možná záměna: Na první pohled vypadá jako přechod mezi dobrmanem a rotvajlerem: je těžší, hrubší a méně ušlechtilý než dobrman, ale zase výrazně lehčí a elegantnější než rotvajler.
| pes | 65-70cm | |
| fena | 61-68cm |
Bedlingtonteriér
Původ: Nejméně 200 let staré plemeno pochází ze severní Anglie, kde ho chovali především horníci. Dříve bylo podstatně méně ušlechtilé a užívalo se při lovu králíků, lišek, jezevců, ale i vyder. Dnešní podoba se vykrystalizovala koncem 19. století a je výsledkem zušlechťování a křížení s vipetem a otterhoundem.
Bedlingtonteriér
Popis: Menší, velmi elegantní pes bez jakýchkoli známek hrubosti. Dlouhá, úzká a oblá hlava s chocholkou, bez viditelného stopu. Malé trojúhelníkové oči. Delší nízko nasazené zavěšené uši se střapcem na konci. Krk dlouhý. Tělo mírně obdélníkové, pružné, dobře osvalené. Hřbet přirozeně vyklenutý. Ocas přiměřeně dlouhý, silný u kořene, postupně se zužující a elegantně prohnutý. Srst charakteristické struktury, hustá, koudelovitá, odstávající. Zbarvení: modré, játrově hnědé nebo pískové, s tříslovými odznaky nebo bez nich.
Charakteristika: Navzdory křehkému zjevu pravý teriér: temperamentní, aktivní a dokonce ostrý. Stále v něm dřímou lovecké instinkty. Pánovi velmi oddaný, přítulný a mazlivý. Snadno se učí a na rozdíl od mnoha svých příbuzných nevyhledává konflikty s jinými psy.
Zvláštní nároky: Zhruba každé tři měsíce je nutno srst upravit stříháním. Pokud ji navíc pravidelně pročesáváme, pes prakticky vůbec neztrácí chlupy.
Užití: Kdysi lovecký, dnes už pouze společenský pes (i když nedávno konané pokusy o znovuvyužití bedlingtona v lovecké praxi dopadly úspěšně).
Výskyt: Méně často chované plemeno, i když jeho chov u nás má svou tradici.
Možná záměna: Nepravděpodobná, snad s pudlem, od něhož se liší obloukovitým hřbetem i celkovou stavbou těla.
| pes | 8-10kg | cca 40cm | ||||||
Belgický ovčák - GroenendaelPůvod: Zhruba od druhé poloviny 17. století začali do té doby převážně držené velké pastevecké psy - obranáře vytlačovat menší a hbitější ovčáci, dovedně pracující se stádem. Vyskytovali se po celé Evropě a shodovali se v základních exteriérových znacích: měli neosrstěnou čenichovou partii, vztyčené uši a byli střední velikosti. Na území Belgie došlo koncem 19. století k vytyčení základních znaků belgických ovčáků, kteří až do té doby byli značně nejednotní, a později i k vydělení čtyř základních variant podle typu a barvy srsti.  GroenendaelAutor: Martin Smrček Popis: Středně velký, harmonicky stavěný pes s přiměřeně velkou hlavou. Délka lebeční a čenichové partie je přibližně stejná. Oči středně velké, mírně mandlového tvaru, co nejtmavší, ani vystouplé, ani zapadlé. Uši vztyčené a vysoko nasazené, úměrně dlouhé. Krk delší, svalnatý, suchý. Končetiny s pevnými kostmi, rovné a svalnaté. Vydatný pohyb. Tělo mohutné, ne však těžké. U psů žádoucí čtvercový formát, feny mohou být o něco delší. Hrudník ne příliš široký, ale hluboký, umožňující vytrvalý pohyb. Ocas středně dlouhý. V klidu nesen svěšený se zvednutou špičkou, při pozornosti se zvedá a oblouk se zdůrazňuje. Typ a zbarvení srsti: podle nich se belgičtí ovčáci dělí do čtyř rázů Groenendael - dlouhosrstý celočerný Malinois, Tervueren, Lakenois Charakteristika: Všichni belgičtí ovčáci jsou aktivní, živí, vytrvalí a odolní psi, schopní pozoruhodných výkonů. Vyznačují se vysokou inteligencí, velkou učenlivostí, mají vrozené hlídací schopnosti, jsou rychlí a neúnavní. K cizím lidem jsou vrozeně nedůvěřiví, někdy působí až plachým dojmem, ale v případě potřeby dokážou neohroženě zasáhnout. Užití: Všichni belgičtí ovčáci jsou vynikajícími psy pro sportovní a služební kynologii. Zvláště malinois bývají i na vrcholných světových soutěžích jako jediní schopni konkurovat německým ovčákům. Díky své rychlosti a učenlivosti se belgičtí ovčáci výborně uplatňují při soutěžích agility. Výskyt: U nás i v Evropě jsou vcelku běžně chováni malinois a tervueren, méně často groenendael a jen výjimečně lakenois. Zvláštní nároky: Tito celkově nenároční psi bezpodmínečně vyžadují citlivé, nikdy hrubé, zato však vždy důsledné vedení. Výcvik by se měl uskutečňovat, zvláště v mládí, především formou hry. I když při správné výchově dokážou být dobrými společníky, vždy by měli mít i odpovídající sportovní či pracovní vyžití. Nečinnost jim škodí. Možná záměna: Pokud se důkladně seznámíte s jednotlivými barvami belgických ovčáků a k nim náležejícími typy osrstění, záměna s jiným ovčáckým plemenem prakticky není možná. Přesto pro úplnost uvádíme: oproti německému ovčákovi jsou belgičtí ovčáci o něco jemnější, subtilnější, s poněkud "liščím" výrazem.
|
Belgický ovčák - Laekenois
Původ: Zhruba od druhé poloviny 17. století začali do té doby převážně držené velké pastevecké psy - obranáře vytlačovat menší a hbitější ovčáci, dovedně pracující se stádem. Vyskytovali se po celé Evropě a shodovali se v základních exteriérových znacích: měli neosrstěnou čenichovou partií, vztyčené uši a byli střední velcí. Na území Belgie došlo koncem 19. století k vytyčení základních znaků belgických ovčáků, kteří až do té doby byli značně nejednotní, a později i k vydělení čtyř základních variant podle typu a barvy srsti.
Laekenois
Popis: Středně velký, harmonicky stavěný pes s přiměřeně velkou hlavou. Délka lebeční a čenichové partie je přibližně stejná. Oči středně velké, mírně mandlového tvaru, ani vystouplé, ani zapadlé. Uši vztyčené a vysoko nasazené, úměrně dlouhé. Krk delší, svalnatý, suchý. Končetiny s pevnými kostmi, rovné a svalnaté. Vydatný pohyb. Tělo mohutné, ne však těžké. U psů žádoucí čtvercový formát, feny mohou být o něco delší. Hrudník ne příliš široký, ale hluboký, umožňující vytrvalý pohyb. Ocas středně dlouhý. V klidu nesen svěšený se zvednutou špičkou, při pozornosti se zvedá a oblouk se zdůrazňuje.
Typ a zbarvení srsti: podle nich se belgičtí ovčáci dělí do čtyř rázů
Laekenois - hrubosrstý, plavý se stopami načernalého nádechu.
Malinois, Tervueren, Groenendael
Charakteristika: Všichni belgičtí ovčáci jsou aktivní, živí, vytrvalí a odolní psi, schopní pozoruhodných výkonů. Vyznačují se vysokou inteligencí, velkou učenlivostí, mají vrozené hlídací schopnosti, jsou rychlí a neúnavní. K cizím lidem jsou vrozeně nedůvěřiví, někdy působí až plachým dojmem, ale v případě potřeby dokážou neohroženě zasáhnout.
Užití: Všichni belgičtí ovčáci jsou vynikajícími psy pro sportovní a služební kynologii. Díky své rychlosti a učenlivosti se belgičtí ovčáci výborně uplatňují při soutěžích agility.
Výskyt: U nás i v Evropě jsou vcelku běžně chováni malinois a tervueren, méně často groenendael a jen výjimečně laekenois.
Zvláštní nároky: Tito celkově nenároční psi bezpodmínečně vyžadují citlivé, nikdy hrubé, zato však vždy důsledné vedení. Výcvik by se měl uskutečňovat, zvláště v mládí, především formou hry. I když při správné výchově dokážou být dobrými společníky, vždy by měli mít i odpovídající sportovní či pracovní vyžití. Nečinnost jim škodí.
Možná záměna: Pokud se důkladně seznámíte s jednotlivými barvami belgických ovčáků a k nim náležejícími typy osrstění, záměna s jiným ovčáckým plemenem prakticky není možná. Přesto pro úplnost uvádíme: oproti německému ovčákovi jsou belgičtí ovčáci o něco jemnější, subtilnější, s poněkud "liščím" výrazem.
Belgický ovčák - Malinois
Původ: Zhruba od druhé poloviny 17. století začali do té doby převážně držené velké pastevecké psy - obranáře vytlačovat menší a hbitější ovčáci, dovedně pracující se stádem. Vyskytovali se po celé Evropě a shodovali se v základních exteriérových znacích : měli neosrstěnou čenichovou partií, vztyčené uši a byli střední velikostí. Na území Belgie došlo koncem 19. století k vytyčení základních znaků belgických ovčáků, kteří až do té doby byli značně nejednotní, a později i k vydělení čtyř základních variant podle typu a barvy srsti.
Malinois
Popis: Středně velký, harmonicky stavěný pes s přiměřeně velkou hlavou. Délka lebeční a čenichové partie je přibližně stejná. Oči středně velké mírně mandlového tvaru, co nejtmavší, ani vystouplé, ani zapadlé. Uši vztyčené a vysoko nasazené, úměrně dlouhé. Krk delší, svalnatý, suchý. Končetiny s pevnými kostmi, rovné a svalnaté. Vydatný pohyb. Tělo mohutné, ne však těžké. U psů žádoucí čtvercový formát, feny mohou být o něco delší. Hrudník ne příliš široký, ale hluboký, umožňující vytrvalý pohyb. Ocas středně dlouhý. V klidu nesen svěšený se zvednutou špičkou, při pozornosti se zvedá a oblouk se zdůrazňuje.
Typ a zbarvení srsti: podle nich se belgičtí ovčáci dělí do čtyř rázů
Malinois - krátkosrstý, plavý s černými špičkami chlupů a s černou maskou
Tervueren, Groenendael, Lakenois
Charakteristika: Všichni belgičtí ovčáci jsou aktivní, živí, vytrvalí a odolní psi, schopní pozoruhodných výkonů. Vyznačují se vysokou inteligencí, velkou učenlivostí, mají vrozené hlídací schopnosti, jsou rychlí a neúnavní. K cizím lidem jsou vrozeně nedůvěřiví, někdy působí až plachým dojmem, ale v případě potřeby dokážou neohroženě zasáhnout.
Užití: Všichni belgičtí ovčáci jsou vynikajícími psy pro sportovní a služební kynologii. Zvláště malinois bývají i na vrcholných světových soutěžích jako jediní schopni konkurovat německým ovčákům. Díky své rychlosti a učenlivosti se belgičtí ovčáci výborně uplatňují při soutěžích agility
Výskyt: U nás i v Evropě jsou vcelku běžně chováni malinois a tervueren, méně často groenendael a jen výjimečně lakenois.
Zvláštní nároky: Tito celkově nenároční psi bezpodmínečně vyžadují citlivé, nikdy hrubé, zato však vždy důsledné vedení. Výcvik by se měl uskutečňovat, zvláště v mládí, především formou hry. I když při správné výchově dokážou být dobrými společníky, vždy by měli mít i odpovídající sportovní či pracovní vyžití. Nečinnost jim škodí.
Možná záměna: Pokud se důkladně seznámíte s jednotlivými barvami belgických ovčáků a k nim náležejícími typy osrstění, záměna s jiným ovčáckým plemenem prakticky není možná. Přesto pro úplnost uvádíme: oproti německému ovčákovi jsou belgičtí ovčáci o něco jemnější, subtilnější, s poněkud "liščím" výrazem.
| pes | 62 cm | |
| fena | 58 cm |
Belgický ovčák - Tervueren
Původ: Zhruba od druhé poloviny 17. století začali do té doby převážně držené velké pastevecké psy - obranáře vytlačovat menší a hbitější ovčáci, dovedně pracující se stádem. Vyskytovali se po celé Evropě a shodovali se v základních exteriérových znacích : měli neosrstěnou čenichovou partii, vztyčené uši a byli střední velikosti. Na území Belgie došlo koncem 19. století k vytyčení základních znaků belgických ovčáků, kteří až do té doby byli značně nejednotní, a později i k vydělení čtyř základních variant podle typu a barvy srsti.
Tervueren
Popis: Středně velký, harmonicky stavěný pes s přiměřeně velkou hlavou. Délka lebeční a čenichové partie je přibližně stejná. Oči středně velké, mírně mandlového tvaru, co nejtmavší, ani vystouplé, ani zapadlé. Uši vztyčené a vysoko nasazené, úměrně dlouhé. Krk delší, svalnatý, suchý. Končetiny s pevnými kostmi, rovné a svalnaté. Vydatný pohyb. Tělo mohutné, ne však těžké. U psů žádoucí čtvercový formát, feny mohou být o něco delší. Hrudník ne příliš široký, ale hluboký, umožňující vytrvalý pohyb. Ocas středně dlouhý. V klidu nesen svěšený se zvednutou špičkou, při pozornosti se zvedá a oblouk se zdůrazňuje.
Typ a zbarvení srsti: podle nich se belgičtí ovčáci dělí do čtyř rázů
Tervueren - dlouhosrstý, rezavě plavý s černým nádechem a tmavou maskou v obličeji
Malinois, Groenendael, Lakenois
Charakteristika: Všichni belgičtí ovčáci jsou aktivní, živí, vytrvalí a odolní psi, schopní pozoruhodných výkonů. Vyznačují se vysokou inteligencí, velkou učenlivostí, mají vrozené hlídací schopnosti, jsou rychlí a neúnavní. K cizím lidem jsou vrozeně nedůvěřiví, někdy působí až plachým dojmem, ale v případě potřeby dokážou neohroženě zasáhnout.
Užití: Všichni belgičtí ovčáci jsou vynikajícími psy pro sportovní a služební kynologii. Zvláště malinois bývají i na vrcholných světových soutěžích jako jediní schopni konkurovat německým ovčákům. Díky své rychlosti a učenlivosti se belgičtí ovčáci výborně uplatňují při soutěžích agility.
Výskyt: U nás i v Evropě jsou vcelku běžně chováni malinois a tervueren, méně často groenendael a jen výjimečně lakenois.
Zvláštní nároky: Tito celkově nenároční psi bezpodmínečně vyžadují citlivé, nikdy hrubé, zato však vždy důsledné vedení. Výcvik by se měl uskutečňovat, zvláště v mládí, především formou hry. I když při správné výchově dokážou být dobrými společníky, vždy by měli mít i odpovídající sportovní či pracovní vyžití. Nečinnost jim škodí.
Možná záměna: Pokud se důkladně seznámíte s jednotlivými barvami belgických ovčáků a k nim náležejícími typy osrstění, záměna s jiným ovčáckým plemenem prakticky není možná. Přesto pro úplnost uvádíme: oproti německému ovčákovi jsou belgičtí ovčáci o něco jemnější, subtilnější, s poněkud "liščím" výrazem.
| pes | 62cm | |
| fena | 58cm |
Bernský salašnický pes
Původ: Odvozuje se od římských molossů. V horských oblastech Švýcarska byl po dlouhá staletí pomocníkem pastevců, hlídačem stád, honákem i tahounem. K jeho odlišení od ostatních švýcarských salašnických psů a čistokrevnému chovu dochází až od počátku našeho století, standard, kde byl poprvé pojmenován svým dnešním jménem, vyšel roku 1907.
Bernský salašnický pes
Popis: Vyšší střední pes mohutné stavby těla, obdélníkového formátu. Hlava se silnou lebkou, středně dlouhým čenichem. Oči tmavé, mandlového tvaru, uši středně velké, vysoko nasazené, trojúhelníkové. Pevný rovný hřbet, hluboký hrudník, dosahující alespoň k loktům. Ocas dlouhý, sahající až pod hlezna, bohatě osrstěný. Srst dlouhá, může být mírně zvlněná. Zbarvení trikolorní(převaha černé, s hnědočervenými a bílými znaky v obličeji, na hrudi a končetinách).
Charakteristika: Klidný, dobromyslný a vlídný pes. Je sebejistý, nebojácný, přátelský ke všemu živému. Přesto z něj lze vychovat i dobrého hlídače.
Zvláštní nároky: Měl by být celoročně ubytován venku, potřebuje dost prostoru. Jeho výchova není náročná. Srst vyžaduje pravidelnou, i když časově ne příliš náročnou péči.
Užití: Dnes výborný společenský a rodinný pes, který dokáže i hlídat. Schopný výcviku, bývá využíván především jako záchranář.
Výskyt: Celosvětově oblíbený, i u nás běžně chovaný pes.
Možná záměna: Vzhledem k typické trikolorní barvě nepravděpodobná.
| pes | 64-70cm | |
| fena | 58-66cm |
Bernský švýcarský honič
Původ: Velmi starobylý, v curyšské katedrále se dochovalo vyobrazení podobných psů už z roku 1 100 našeho letopočtu. Jako ostatní honiči i oni navazují na psy starých Keltů. Po celý středověk byli užíváni k lovu zajíců, lišek, ale i vysoké. K rozčlenění do jednotlivých plemen, která jsou dnes považována za samostatná, dochází však až počátkem našeho století.
Bernský švýcarský honič
Popis: Středně velký elegantní honič téměř čtvercového tělesného rámce. Hlava dlouhá, úzká, ušlechtilá. Uši, zavěšené pod linií očí, musí dosahovat alespoň ke špičce nosu, dole zakulacené, porostlé jemnou srstí. Krk dlouhý, elegantní, svalnatý. Tělo s ušlechtilou hřbetní linií, pevným a rovným hřbetem, hlubokým, ale ne příliš širokým hrudníkem a mírně vtaženým břichem. Končetiny suché, mohutně osvalené, ale nesmí působit těžce. Ocas středně dlouhý, tvoří prodloužení zádě, v klidu a při chůzi svěšený, při vzrušení nad hřbetní linií. Srst krátká, hladká, hustá, na uších a na hlavě velmi jemná. Zbarvení: trojbarevný, bílý s černými a pálenými odznaky.
Charakteristika: Živý, silný a vytrvalý lovecký pes s výborným nosem. Povaha odpovídá ušlechtilému zevnějšku, je tichá, klidná, jemná, pánovi a jeho rodině velmi přátelská a oddaná, jinak spíše uzavřená.
Zvláštní nároky: Vyžaduje hodně pohybu a velmi důsledný výcvik přivolání. Veškerá výchova musí probíhat bez sebemenšího náznaku hrubosti, jinak se pes stává plachým.
Užití: Lovecký pes, použitelný jako honič i barvář. Někdy chován i jako příjemný společník.
Výskyt: Ve Švýcarsku poměrně běžný, občas chován i jinde v Evropě. Trikolorní bernský honič je pravidelně odchováván i u nás.
Možná záměna: S jinými, vesměs velmi vzácnými evropskými honiči (modrý gaskoňský, ariežský, jugoslávský aj.), z nichž je zřejmě nejušlechtilejší a nejjemnější.
| pes | 49-59cm | |
| fena | 47-57cm |
Bígl
Původ: Pravděpodobně malý příbuzný foxhaunda, jehož předkové byli stejně jako on v celých smečkách používáni k parforsním lovům. Hranice mezi jednotlivými velikostními rázy nebyly ovšem v minulosti tak výrazné jako dnes a prakticky splývaly. Bíglové podobní dnešním byli v Anglii chováni už před více než 150 lety, roku 1890 byl založen první chovatelský klub.
Bígl
Popis: Malý kompaktní pes působící dojmem síly. Hlava přiměřeně velká a silná, bez vrásek a s dobře vyznačeným stopem. Oči tmavě až oříškově hnědé, větší, daleko od sebe položené, s milým výrazem. Krk delší, klenutý, s volnou kůží na hrdle. Tělo s krátkým rovným hřbetem a hrudníkem sahajícím po lokty. Končetiny rovné, svalnaté, s pevnými, uzavřenými tlapkami. Ocas silný, středně dlouhý, vysoko nasazený a při vzrušení nesený vzhůru. Srst krátká, hustá.
Zbarvení: nejčastěji trikolorní, přípustné jsou však všechny barvy uznávané u honičů, kromě játrové.
Charakteristika: Živý a pohyblivý, nikoliv však nadmíru temperamentní pes. Je mimořádně snášenlivý vůči lidem i ostatním psům, protože byl odjakživa držen ve velkých smečkách. Přátelský, milý a nenáročný.
Zvláštní nároky: Bígl potřebuje hodně pohybu, pokud však narazí na stopu, bývá problém ho odvolat a nezřídka mizí na celé hodiny. Vyžaduje proto od útlého mládí důslednou výchovu v přivolání. Má sklon k tloustnutí.
Užití: Lovecký pes, používaný dříve hlavně při štvanicích na králíky a zajíce. Dnes všestranný pomocník myslivců, oblíbený však více jako pes rodinný.
Výskyt: V Evropě i v USA velmi oblíbený společenský pes, který se rychle šíří i u nás.
Možná záměna: Všichni podobní honiči jsou větší a podstatně vzácnější, baset má krátké končetiny, delší uši, je delší a mohutnější.
| pes | cca 33 - 40 cm | |
| fena | cca 33 - 40 cm |
Bladhaund
Původ: Patří k nejstarším evropským honičům, zároveň je blízce spřízněn i s plemeny dogovitými. Pochází z benediktinského kláštera sv. Huberta v dnešní Belgii, kde ho mniši chovali v relativně čistokrevné podobě již od 7. století. O něco později se tito psi dostali i do Anglie a zde probíhal jejich chov nezávisle po dlouhá staletí. Moderní chov byl založen na sloučení obou vývojových linií.
Bladhaund
Popis: Velký a těžký pes. Hlava výrazná a mohutná, s množstvím volné kůže a vrásek a dlouhými, převislými pysky. Tmavé menší oči se spadavými spodními víčky a viditelnou růžovou spojivkou. Uši nízko nasazené, dlouhé (dosahující alespoň k nosu), porostlé krátkou, jemnou srstí. Krk dlouhý, dobře osvalený, s lalokem. Hřbet široký, velmi silný, břicho mírně vtažené. Končetiny rovné, svalnaté, silných kostí. Ocas středně dlouhý, nesený v oblouku nad linií hřbetu. Srst krátká a tvrdá. Zbarvení: hnědočervené nebo černotříslové.
Charakteristika: Velmi klidný, rozvážný pes, který je mimořádně přátelský ke všemu živému, miluje lidi a nemá v sobě ani stopu agresivity. Zároveň je však poněkud svéhlavý a neprojevuje velkou ochotu podřídit se výcviku.
Zvláštní nároky: Vyžaduje citlivý a trpělivý přístup. Jednoznačně se lépe hodí pro držení venku, protože vyžaduje prostor a kromě toho hodně sliní. Vzhledem k dobrácké povaze není dobrým hlídačem.
Užití: Lovecký pes - honič a barvář, pro klidnou povahu a zajímavý vzhled dnes častěji držený jako pes rodinný a společenský.
Výskyt: Ani běžný, ani vysloveně vzácný. Ročně je u nás odchováváno několik desítek štěňat.
Možná záměna: S jinými honiči (švýcarští, gaskoňští apod.), kteří jsou však nepoměrně vzácnější, menší a méně mohutní.
| pes | 35-50kg | 67cm |
| fena | 35-50kg | 60cm |
Bobtail
Původ: Osrstěná obličejová část svědčí o asijském původu. Ve velké Británii byli po celém těle chlupatí psi používáni coby ovčáci už ve středověku, ale nebylo možno mezi nimi rozlišit jednotlivá plemena. Jako takové se bobtail stabilizoval až v druhé polovině 19. století, jako počátek organizovaného chovu se uvádí rok 1870.
Bobtail
Popis: Mohutný, zavalitý pes, který díky bohaté chundelaté srsti, pokrývající celé tělo, působí větším dojmem, než ve skutečnosti je. Typickým znakem plemene je absence ocasu (buď vrozená, nebo v důsledku kupírování) a typická kolébavá "medvědí chůze". Tělo kratší, kompaktní, s hlubokým hrudníkem. Kohoutek níže než záď. Zbarvení: Hlava, krk, hrudní končetiny a spodní strana břicha bílé, zbytek šedá, modrá nebo grizzly.
Charakteristika: Přátelský, milý a nekonfliktní pes. Rád si hraje, rychle chápe a jeho výchova není navzdory velikosti nijak obtížná.
Zvláštní nároky: I když má bobtail příjemnou a bezproblémovou povahu, jeho držení nelze doporučit každému. Jeho bohatá srst má sklon k plstnatění a je mimořádně náročná na údržbu. Coby pastevecké plemeno bobtail vyžaduje dostatek pohybu, rozhodně to není luxusní pes pro snoby a pro držení v městském bytě se příliš nehodí.
Užití: Dříve ovčácký, dnes atraktivní společenský a výstavní pes.
Výskyt: I když už doba největší módnosti tohoto plemene pominula, stále patří k oblíbeným plemenům a zvláště na výstavách se s ním hojně setkáváme.
Možná záměna: Polský ovčák nížinný je výrazně menší, drobnější je i bearded kolie, která má navíc dlouhý ocas. Jihoruský pastevecký pes má ocas.
| pes | 61cm | |
| fena | 56cm |
Boloňský psík
Původ: Jako všichni bišonci pochází ze Středomoří a dlouhá staletí byl oblíbencem nejvyšších společenských vrstev. Je blízkým příbuzným kadeřavého bišonka, s nímž v minulosti prakticky splýval, a i dnes jsou rozdíly mezi oběma plemeny jen malé. Jak už jeho jméno prozrazuje, vyhranil se v severní Itálii, oficiálně uznán byl až v roce 1934.
Boloňský psík
Popis: Malý bílý psík s dlouhou kadeřavou srstí. Hlava středně dlouhá (její délka tvoří třetinu výšky), s lebkou mírně vejčitého tvaru a mozkovnou o něco delší, než je čenichová partie. Oči otevřené, kulaté, větší, směřující kupředu. Uši vysoko nasazené, dlouhé, zavěšené, ale u kořene mírně zvednuté. Krk úměrný k tělu, bez laloku. Tělo kvadratické, prostorný hrudník dosahující až k loktům, rovný hřbet, břicho mírně vtažené. Končetiny rovné a rovnoběžné. Ocas nasazený v prodloužení hřbetní linie, při pozornosti se stáčí přes hřbet. Srst: dlouhá, jemná, chomáčkovitá, nepřiléhající, vzdušná. Zbarvení: čistě bílé.
Charakteristika: Veselý, milý společník, který se dokáže bez problémů přizpůsobit každému prostředí i situaci. Není ani příliš živý, ani pomalý. Pánovi je bezmezně oddán, k cizím je mírně nedůvěřivý.
Zvláštní nároky: Srst vyžaduje pravidelnou péči. Hodí se výhradně do bytu.
Užití: Společenský pes pro všechny generace.
Výskyt: V poslední době se zvolna šíří, i když nedosahuje popularity kadeřavého bišonka. U nás je pravidelně odchováván.
Možná záměna: bišonek, který je ale výrazně upravenější díky přesnému střihu srsti, havanský psík, který má tmavší srst.
| pes | 4kg | 27-30cm |
| fena | 2,5kg | 25-28cm |
Náhledy fotografií ze složky Psi
Nemožné
(lada, 23. 3. 2009 13:44)